Čamakoko

  • : preg_replace(): The /e modifier is deprecated, use preg_replace_callback instead in /home/checomacoco/WWW/checomacoco.cz/includes/unicode.inc on line 311.
  • : preg_replace(): The /e modifier is deprecated, use preg_replace_callback instead in /home/checomacoco/WWW/checomacoco.cz/includes/unicode.inc on line 311.
  • : preg_replace(): The /e modifier is deprecated, use preg_replace_callback instead in /home/checomacoco/WWW/checomacoco.cz/includes/unicode.inc on line 311.
  • : preg_replace(): The /e modifier is deprecated, use preg_replace_callback instead in /home/checomacoco/WWW/checomacoco.cz/includes/unicode.inc on line 311.
  • : preg_replace(): The /e modifier is deprecated, use preg_replace_callback instead in /home/checomacoco/WWW/checomacoco.cz/includes/unicode.inc on line 311.
  • : preg_replace(): The /e modifier is deprecated, use preg_replace_callback instead in /home/checomacoco/WWW/checomacoco.cz/includes/unicode.inc on line 311.
  • : preg_replace(): The /e modifier is deprecated, use preg_replace_callback instead in /home/checomacoco/WWW/checomacoco.cz/includes/unicode.inc on line 311.

Indián kmene Chamacoco
Foto © A. V. Frič, 1905

Indiáni kmene Čamakoko byli v minulosti typickým nomádským kmenem etnografické oblasti Chaca, jazykově jsou určeni rodinou Zamuko. V době před sto lety byli považováni za velmi nebezpečnou komunitu, zejména klan zvaný Chamacoco bravo neboli Tumrahá, který zavraždil v roce 1901 italského badatele Guida Boggianiho. Frič byl jedním z mála bělochů, kterým se podařilo navázat s nimi přátelský kontakt, porozumět jejich jazyku včetně dialektů, zaznamenat jejich autentickou mytologii a popsat každodenní život a tradice včetně šamanské praxe. Během 20. století důsledkem civilizačních tlaků počet příslušníků kmene dramaticky klesal, stejně jako počty jiných původních obyvatel Paraguaye.

V současné době kmen Čamakoko sídlí ve své tradiční a obtížně přístupné oblasti na horním toku řeky Paraguay, která je velmi nehostinnou bažinatou oblastí s úmornými vedry a totálním nedostatkem vody v letním období. Asi 1500 etnických příslušníků žije v pěti osadách ve státem garantovaném území o délce cca 30 km a šířce cca 6 km podél řeky. Část obyvatel v produktivním věku se věnuje drobnému domácímu zemědělství, lovu, rybaření nebo výrobě artesanií, muži se snaží získat podřadnou práci ve vzdálených paraguayských osadách (jako dřevorubci, zedníci apod.). Oblast je ideálním polem působnosti různých náboženských sekt, od křesťanských po korejské moonovce.


  • O svém současném životě vypravuje Sindulfo Ferreira zde.

  • Mezi indiány
    Vydání z roku 1918

    A. V. Frič: CHACO (přednáška z roku 1911)

    Chaco je obrovská nepropustná novodobá naplavenina, kde nenajdete kámen, ani v hloubce dvě stě metrů. V období dešťů je celá krajina zaplavená sladkou vodou, takto vzniklá jezera se přelévají do řek a nestále tak mění jejich tok. Když v Andách taje sníh, rozvodní se řeky, protékají velkými salinami a zaplavují krajinu trpkou nepoživatelnou vodou. V době sucha pak půda okorá a promění se v tvrdý a holý mlat. Indiáni jsou nuceni stále se stěhovat z místa na místo, podle toho, kde je pitná voda a kam se přestěhovala zvěř a ryby. V severním Chacu je to ještě horší – voda se drží jen v kališích broméliovitých rostlin, které je třeba vytrhnout, a tak se člověk může vrátit na totéž místo až po dvou třech letech, až znova vyrostou.

    Nestojí tedy za to stavět pořádná obydlí, stačí bouda z několika palmových listů, přehozených přes větve, zaražené do země, nebo skladný a snadno přenosný stan, spletený z rákosu. Kmeny jsou pěší – snad že žijí v tak hustých lesích, kde nejsou žádné cesty, snad proto, že kvůli slané vodě a koňskému moru zhynou všechna nákladní zvířata. Veškeré domácí předměty nosí ženy: pytle z provazů, stočený stan, kuchyňské nářadí, malé děti. Muž – lovec, ochránce rodiny kráčí vpředu, nese jen luk a šípy a malou provazovou brašnu na ulovek, jde bez zátěže, vždy připravený pustit se za zvěří.

    Toba
    Tábor na pochodu
    Noc v Chaku

    Oheň si kočovné kmeny si na svých potulkách zapalují tak, že vrtají jedním dřívkem do druhého nebo je třou o sebe takovou rychlostí, až se vznítí prach vzniklý třením. Rozdmýchají ho v plamínek a zapalují ohně, kolem nichž se hřejí, na nichž vaří a jejichž kouřem zahánějí komáry a signalizují na dálku. Tuto operaci však nedělají zrovna rádi: pokud se nestěhují příliš daleko, nebo není-li zrovna válka, přenesou si raději hořící kmen. Když kmen uhasíná, usednou a rozdělají nový oheň a když je rozpálená nějaká pořádná větev, jdou zase dál. Pokud by uhasla, raději se vrátí hodinu cesty, než by třením dřev zapálili novou. U kmenů, které dosud neumějí oheň rozdělat, si vydržují lidi, jejichž jedinou povinností je starat se, aby nevyhasl oheň, kterého se zmocnili, když blesk zapálil strom nebo prérii. Pečují o ně, o jejich potravu i chýše. Tak se vyvinula u všech národů od Peru po Řím kasta kněží, čarodějů nebo vestálek, udržovatelů posvátného věčného ohně.

    Kočovné kmeny jen zřídka znají čluny. Žijí-li na břehu řek, jsou dobrými plavci a místo člunů používají vory z rákosí a suchých větví – na ně naloží svá zavazadla, děti a starce, plavou za vorem a postrkují ho na druhý břeh. Přes řeky však přecházejí málokdy, a když už, tedy pokaždé na jiném místě. V pěti minutách sestrojený vor jim udělá právě tak dobrou službu jako jejich bouda z listí místo pevného pohodlného domu. Usídlené kmeny mají poblíž řeky přístav, kde ve stínu stromů chrání své kanu, vydlabané z jediného kmene nebo sešité z kůry, vylité voskem nebo pryskyřicí a s trhlinami narychlo pospravenými blátem.

    Úroda z polí, i když byla dobrá, nestačí na celý rok. Indián neumí šetřit – má-li hojnost, sní všechno, co má. Ví, že ho matka příroda neopustí, že podél řek žije dostatek tapírů, v lesích že jsou stáda kanců a na polích jeleni, pštrosi a srny, řeky jsou stále plné ryb a v dutých stromech úly včel. Jen někdy, když prudké deště a bouřky zaplaší veškerou zvěř do doupat, schoulí se „pán přírody“ u svého ohně a několik dní trpí hladem – dovede to jako všechno ostatní: jen si víc utáhne provazem pas a sedí mlčky a zadumaně hledí do ohně. Uprostřed palmových lesů Chaca je hlad v pravém slova smyslu neznámý. Všude jsou tisíce palem a jejich dužnina je výbornou potravou. Staré ženy pomocí těžkých seker z tvrdého dřeva osekají listy mladých copernicií, roztlučou kmen a obratně vysekají výhonky, které syrové mají chuť nedozrálých lískových oříšků a pečené pod popelem nebo vařené nahradí chleba.

    Když si člověk tak bezstarostně žije, aniž by se musel starat o zítřek, má dlouhou chvíli a vynalezne hry. Indiáni znají primitivní karty – čtyři dřívka, která hází na zem, a podle toho, jak padnou, člověk vyhrává, nebo ztrácí. Aby měl štěstí, svolává na svého protihráče všechny možné duchy, ale ten se stejně hlučně brání. Přihlížející kibicové hulákají také, aby napomohli přátelům, kterým straní – v tom jediném se náš civilizovaný hazard liší. Stejná je však hráčská vášeň: takový karbaník hraje o všechno, slepě sází své šípy, luk i přikrývku, a když nemá, co by přihodil, vsadí svou ženu nebo děti. A když prohraje, považuje za věc své cti dluh splatit, i kdyby měl zničit svou rodinu, i kdyby byl připraven o holé živobytí falešným hráčem, o kterém to všichni vědí a který naopak nedělá žádné výčitky, když oškube poctivého obchodníka, nebo mu zůstane dlužen na věčné časy.

    Často se mě lidé ptají, jakého jsou indiáni vyznání, nebo mají-li vůbec jaké náboženství. Přijde na to, jak se slovu náboženství rozumí. Jestli se tím míní vděčnost nějakému stvořiteli a uctívání nějaké bytosti, která spravedlivě řídí svět, pak boha u indiánů nenajdeme. Příroda zde stojí proti člověku. Ze všech stran číhají nebezpečí včetně nejhoršího dravce – bělocha, který mu se svou kořalkou a civilizací vnucuje i svého boha. Indián nikde nemá důkaz o boží spravedlnosti. Mezi divochy a misionáři často dochází k diskusím, v nichž kněžím tváří v tvář neúprosné přírodní logice docházejí argumenty: „Kdyby byl bůh, dal by bělochy doprostřed a rudochy okolo a dal by nám pušky a vám šípy a nedovolil by, abyste nás vraždili.“

    Místo jediného boha mají všude plno zlých duchů, ve všem vidí strašidla a nejhorší ze všeho jsou duše zemřelých, které byly špatně pochovány – jsou původem všech nemocí i smrti. Tělu nemocného je tudíž zbytečné dávat léky, jediný prostředek je co možná největší hluk, jímž se duchu pobyt v těle zoškliví. Každý, kdo je alespoň trochu přítelem nemocného, křičí nad ním až do ochraptění, chřastí nástroji z jeleních kopyt a dělá hluk vším, co je při ruce. Trvá to celé dny i noci. Když však zpozorují, že pacient umírá, zarazí mu čaroděj do krku dvě tygří kosti – ne snad, aby mu ulehčil trápení, ale aby pojistil, že s posledním výdechem nevyjde duch z těla. Druhý den si všichni příbuzní, často i celý kmen, změní jména, aby v případě, že duch přece jen uprchl, se jim nemstil. Asi jako se to dělá u nás, když chcete vyklouznout věřitelům. Zavoláte-li na něj důvěrně jménem, řekne – to nejsem já...

    Ze hřbitova, kde zpívali umrlčí zpěvy, se všichni vracejí ve velikém průvodu do vesnice, uprostřed usednou do dvou skupin kolem ohňů a zpívají vesele i smutně, pokuřují, ženy roznášejí čiču z kvašeného medu nebo rozžvýkané kukuřice. Každý třímá v ruce useknutý stromek, jimž tluče do taktu do země, tváře mají pomalované značkami Slunce nebo Měsíce, svých přátel a krajanů, kteří v dávných dobách vystoupili na nebe. Rytmus řídí čaroděj: buší do země silným kmenem bambusu, který vydává temné dunivé tóny. Nekonečné variace na píšťaly, flétny, dlouhé šalmaje, chřestačky, bambusové housle, trumpety z kůry a tykví se mísí se zpěvy v divokou melodii, již opakuje ozvěna z okolních lesů.

    Na povel měsíčního náčelníka vyskočí všichni, kdo jsou pomalovaní ve tváři i po těle černými skvrnami, a pustí se do divokého reje. Zpívají při tom hlasitě svou melodii, zatím co sluneční přívrženci sedí na zemi a stále tiše notují svůj zpěv. Ženy kolem tvoří druhý kruh a s pozdviženýma rukama poskakují a kývají se do taktu opačným směrem. Pak rázem povstane skupina u vedlejšího ohně, tančící zmlknou, usednou na zem a tlumeně prozpěvují dál.

    Obyčejně se připojí i hry, které upomínají na dávné války, napodobuje se přepadávání a loupení žen a děvčat ve vnitrozemí. Slavnost končí smíchem a veselím, na rozdíl od civilizace, kde se výroční společenská setkání pod vlivem kořalky končí obyčejně rvačkou.

    Pilagá

    Postavení ženy se u různých kmenů velice liší. Je to úplně převrácený svět. Ostříhané vlasy, žádné okrasy vyjma korálků, které zosobňují bohatství, oblek jen nejnutnější - to je žena potulného kmene. Její muž má krásný dlouhý vlas, ze pokryt péřovými ozdobami, nosí náramky a náušnice a dokonce se šminkuje, pořádá koncerty -- a to vše jen proto, aby byl vyvolen. Žena si vybírá muže, a proto se muž musí krášlit. Volí si sama muže, aby se stala jeho otrokyní. Mladé děvče má práva, jaká u nás mají svobodní mladíci. Je to hyperemancipace v pravém slova smyslu. Za to však přebírají veškeré povinnosti a nejhrubší domácí práce. Zcela výjimečně se ženy zdobí tetováním, které si do tváře vypichují ostny kaktusů a které jim navždy zůstane jako vzpomínka na mladá léta.

    A jak se žení a vdávají? Buď se přímo domluví, právě jako u nás, řeknou si, že se mají rádi, nebo jim poslouží k námluvám osamělý strom. Děvče kusem uhlí nakreslí klikatou čáru na palmový kmen, kolem něhož jistě půjde její mladý lovec – tomu neujde ani přelomené stéblo trávy na cestě, natož taková nabídka k sňatku. Když se vrátí z lovu do vesnice, pomaluje si červeně tvář a zpívá svou svatební píseň, aby oznámil, že je zasnouben. Nevěsta se k němu může přihlásit, ale raději na něj v noci počká na místě, kde si podala svůj inzerát. Druhý den vyseká sekyrkou svou značku do tvrdého kmene, aby tam zůstala jako podpis pod svatební smlouvou v matrice. Pozdějí tam vodí děti, aby viděly, kde se jejich rodiče poprvé sešli.

    Často se však stane, že se ženichovi při jeho zpěvu začne hlásit víc nevěst najednou. Pak si musí vyrovnat věc soubojem, a manželkou se stane ta, které zvítězí. On sám,ani rodiče v tom nic nezmůžou a ani se do toho nepletou. Přítelkyně z obou stran dělají sekundatky. Zpočátku pokřikují na soupeřku ne právě přívětivá slova, a později začnou dokonce padat rány. Druhá strana samozřejmě dělá totéž, až se nakonec do sebe pustí všechny ženské z vesnice. Věru těžko se tady mluví o „něžném pohlaví“. Většina kmenů dodržuje přísné jednoženství, s výjimkou šamana, který svým vlivem může mít žen, kolik se mu zachce. Nevěra se trestá smrtí, pokud tam nevnikla naše civilizace a nepokazila mravy.

    Kde se však objeví cristiano se svojí civilizací, tam mizí všechny idyly klidného života a rodinného štěstí. Běloch vykořisťuje indiána za každou cenu a výměnou mu přináší všechny zlozvyky naší kultury. Naučí ho pít ohnivou vodu a podlomí jeho charakter, lže mu a naučí ho lhát, podvádí ho a naučí ho podvádět, loupí jeho ženy a děti a vraždí je a naučí ho zabíjet. Některé kmeny se pokoušejí tomu čelit, nebo zabránit. Krutě trestají opilost – přivážou opilce mezi dva špalky a vystaví ho celé vesnici na posměch. Musí tam sedět v žáru slunce nebo v dešti, dokud nevystřízliví. Jinde však upadají celé kmeny do záhuby, vymírají na souchotě, hromadně je ničí neštovice a nakažlivé asijské nemoci. Ti, kteří zůstanou, nejsou už ani stíny těch hrdých a upřímných lidí pralesa – mění se na vyvrhele lidské společnosti.

    Často jsem se pokoušel zjednat nápravu, ale vždy jsem narazil na odpor těch, kteří z hubení divochů bohatnou. A zdá se mi přijatelnější, když němečtí osadníci indiány vraždí a mučí přímo, než když upadnou do rukou svých pseudoochránců – obchodníků, misionářů a vojenských posádek...